Browse By

PROMLUVA Z 24. NEDĚLE V MEZIDOBÍ (B) – ŽIVOTODÁRNÁ BOLEST A SMRT

Bolest a smrt. Kdo by to chtěl? Ale Ježíš nám tím dnešním úryvkem evangelia říká, že i bolest a smrt může být životodárná. Nejenom ta Ježíšova bolest a smrt! (To my víme. Velký pátek – to byla cesta k velikonočnímu jitru. A nám to otevřelo dokonce věčný život s Bohem!) Ale nejenom ta Ježíšova bolest a smrt. I naše bolest a smrt může být bolestí a smrtí životodárnou.

Nechci dnes k tomu vyprávět nějaké složité úvahy. Spíše dva příklady ze života, že tomu tak opravdu je. Že i naše bolest a smrt mou být bolestí a smrtí životodárnou.

První příklad bude z dějin církve u nás. P. Tomáš Koňařík, který působil na poutním místě v Římově, vyprávěl před více lety svědectví několika tehdy ještě žijících řeholních sester o velice zajímavé události z 50. let minulého století: Možná aspoň těm starším říká něco jméno JOSEF PLOJHAR. To byl katolický kněz, který se v r. 1948 postavil na stranu komunistů, byl ministrem Gottwaldovy vlády a r. 1950 chtěl uskutečnit ďábelský plán odtržení římskokatolické církve u nás od Říma, tzn. rozkol v církvi. Mělo se to uskutečnit na Velehradě, kde se chystal sjezd, na kterém kněží měli odhlasovat odtržení od Říma. Mnozí na ten sjezd byli nahnáni pod různými tlaky, výhružkami. Byla tam spousta estébáků převlečených za kněze. V bazilice byla mše svatá, pak měl být oběd a po něm mělo dojít k hlasování o odtržení od Říma. Svědkové, kteří u toho byli, říkali, že když skončila mše a vyšli ven před baziliku, bylo nádherné počasí. Cestou na oběd se zablýsklo (doslova blesk z čistého nebe) a 1x silně zahřmělo. Když potom roznášeli polévku, přinesl pošťák Plojharovi telegram: Zemřela maminka. Plojhar si to přečetl, sbalil věci a odjel. A pak už byl jenom oběd.

Proč o tom vyprávím. Plojharova maminka byla nesmírně zbožná žena, která těžce nesla synovu zradu. Řeholní sestra, která jezdila na dovolenou do Českých Budějovic, kde ta maminka žila, svědčila o tom, že kdykoliv přišla do budějovické katedrály na mši svatou, Plojharova maminka seděla u sloupu a plakala a plakala a modlila se. Zajímavé je, že její smrt nastala ve chvíli, kdy ne že bylo za pět dvanáct, ale kdy dvanáctá odbíjela – možná doslova.

Nebo jiný příklad: Když jsem působil v Melči, tak tam děti a mládež z různých koutů Moravy a Slezska jezdily na víkendové a prázdninové pobyty. Na jeden ten pobyt přijely i 3 děti, kterým den před tím zemřela babička. Právě ta babička se o ty děti starala, tatínek byl alkoholik, maminka epileptička a alkoholička. Ta babička zemřela, nevědělo se, co s těmi dětmi bude. A najednou za nějakou dobu mi volala vedoucí toho tábora. Měla velikou radost: Rodiče cosi se sebou začali dělat, říkala: Snad měli doma uklizeno, začali chodit do kostela, to nejmladší dítě chtějí dát pokřtít, to nejstarší přihlásí do náboženství. Po smrti té babička. Tam se to zlomilo.

A tak si zapamatujeme: Nejenom Ježíšova bolest a smrt, ale i naše bolest a smrt může být bolestí a smrtí životodárnou…