Browse By

PROMLUVA Z 3. NEDĚLE POSTNÍ (B) – STŘEDOVĚKÁ MORÁLKA?

V dnešním prvním čtení slyšíme, jak Bůh vyhlašuje Desatero přikázání. Chtěli byste, abych dneska mluvil o Desateru? Budu mluvit o životě. A ze života. A bude to i o tom Desateru.

Pár dní zpátky (možná jste to taky viděli) byla ve zprávách reportáž o tom, jak i ve zbožném Polsku ubývá lidí v kostelech. Vyjadřovala se tam v té reportáži i nějaká dáma o tom, jak církev je zkostnatělá, jak nedrží krok s mladými, všecky ty zákazy, příkazy…

Tak my ty příkazy a zákazy známe. A víme, že je to Desatero BOŽÍCH přikázání. Co dala sama církev, to může změnit. Ale co k dobru člověka dal Bůh, to ani papež změnit nemůže. Ale o tom to právě je: Pochopit, že ty záležitosti jsou pro dobro člověka a umět to vysvětlit i druhým.

A tak vám chci dnes nabídnout zamyšlení nad dvěma v dnešní době hodně diskutovanými záležitostmi. Ježíš mluvil v podobenstvích, v příbězích. Pomohu si dnes i já jedním velmi výmluvným vyprávěním z ministrantského časopisu Tarsicius. To zamyšlení nese název Hokej v hlavě.

Poslední den ve škole před Vánoci. Kdo by ho neměl rád? Učitelé pochopili, že nemá cenu snažit se o nějakou výuku, a tak si každou ho­dinu jen tak povídáme. Ne vždy je ale to poví­dání na našem gymplu pro všechny příjemné.
„Protože jsou Vánoce křesťanské svátky, tak si dnes bu­deme povídat o křesťanství,“ zahajuje fyzikář Procházka předehru představení, ve kterém budu nedobrovolně hrát hlavní roli.
„Martine, slyšel jsem, že věříš v Boha,“ obrací se s úsměvem lačného predátora na mě, „je to pravda?“ Když jsem na sobě rázem ucítil grilováníchtivé oči celé třídy, polilo mě horko. Jenže Procházka ještě neskončil: „Vy prý nesmíte spolu spát před svatbou a chlapi si musí brát jen ženský, můžeš nám říct, kdo tuhle vaši středo­věkou morálku ještě uznává?“
Cítil jsem se jako osamocený hokejový obránce při finá­le olympiády, kdy proti němu pár sekund před koncem jede protivník vstřelit vítězný gól. Duchu Svatý, poraď mi, mám si nechat vstřelit gól? Mám přiznat, že jsem věřící a obhajovat to, co je pro mě důležité? Mám se tak navždy totálně znemožnit před celou třídou? Nebo mám jedno­duše faulovat a radši říct, že věřící nejsem a že ta morálka je pitomost, a tak zabránit své totální prohře ve třídě? V tu chvíli mi ten hokej v hlavě ukázal cestu ven z patové situace:
„No, já to vidím tak, že život je jako hokejový zápas,“ prozrazuji se třídě jako nadšený hokejový fanda. „Ten, kdo ho vymyslel, určil pravidla, která z něj dělají, podle mě, nejlepší hru na světě. Hokejista se nadře, ale když hraje podle pravidel, má šanci užít si skvělou hru s ostatními na hřišti i s diváky v hledišti. A navíc, když na sobě bude průběžně makat, tak může i vyhrát.“
Učitel i třída vypadají, že je můj příklad zaskočil a čekají, co ze mě vypadne dál. „Zajímavé je, že hokejová pravidla se respektují na celém světě a nikdo nezpochybňuje, že může hrát jen ten, kdo je na soupisce. Nejdřív se veřej­ně vyhlásí, kdo je v týmu, a pak se teprve hraje. Přijde mi, že svatba je podobným veřejným vyhlášením, že chci celý život hrát s tímto člověkem v našem týmu, a pak teprve jdeme hrát. Samozřejmě, že jde hrát i bez pře­dem ohlášené soupisky, jde hrát i bez dalších pravidel, ale už to pak všechny nebaví,“ krčím rameny a pokračuji ke ztichlé třídě: „Dokonce si někdo může stanovit i svá pravidla, jako že manželé už nebudou jen muž a žena, ale třeba dva muži nebo dvě ženy, že je to prý přece jedno, protože chlap i žena jsou údajně naprosto stejní. Ale zajímavé je, že ještě nikdo nezkusil tuhle myšlenku úspěšně aplikovat na hokejový tým – místo aby v týmu měl útočníky, obránce a jednoho brankáře, po­stavil by si družstvo ze samých brankářů. To by asi nebylo úplně fér pro spoluhráče s klasickým týmem. A stejně to není fér ani pro děti, které si nemohou vybrat, v jakém týmu moderních rodičů budou hrát.“
Tentokrát Procházka dál nešťoural a radši začal promítat videa s fyzikálními pokusy. Díky, Bože, že jsem nemusel faulovat, ale doma si radši na­jdu nějaké dobré informace k této problema­tice, příště už si asi jen s hokejem nevystačím.

Takže hledejme i my. Nejenom CO, ale taky PROČ. Kdo pochopil PROČ, ten má dobrý „tah na branku“…