Browse By

PROMLUVA Z 6. NEDĚLE V MEZIDOBÍ (B) – OTEC VYHOŠTĚNÝCH: SV. DAMIÁN DE VEUSTER

V evangeliu je řeč o tom, jak Pán Ježíš uzdravil malomocného.

Co to bylo malomocenství? Byla to nemoc, při které se člověku tvořily nehojící se rány. Později docházelo k odumírání částí těla. Nemoc končila vždy smrtí. Navíc byla nakažlivá, takže kdo touto nemocí onemocněl, musel opustit svoji rodinu, svoji vesnici a musel žít v ústraní, kde vlastně čekal na bolestivou smrt.

Když se čtou evangelia o uzdravení malomocných, vzpomenu si na člověka, který sice neuměl uzdravovat jako Ježíš, ale malomocným pomáhal a sám se při tom malomocenstvím nakazil a na malomocenství zemřel. Je to sv. Damián de Veuster. Pojďme se s ním dnes seznámit:

P. Damián de Veuster (Vóstr) – otec vyhoštěných.

Josef de Veuster se narodil 3. ledna 1840 v malé vesničce Tremeloo ve vlámské části Belgie jako sedmé z osmi dětí. Již od svých chlapeckých let miloval svůj rodný kraj a tvrdou selskou práci, a vše nasvědčovalo tomu, že jednou převezme otcovo hospodářství. Poznal však, že Bůh jej volá na jiné pole, a v devatenácti letech vstoupil do noviciátu k řeholníkům Misionářů Nejsvětějších Srdcí Panny Marie a Pána Ježíše. Tam dostal řeholní jméno bratr Damián a začal studovat, aby se mohl stát knězem.
V roce 1863 odjíždí s dalšími bratry a sestrami ze své kongregace na Havaj. Na Havaji byl Damián místním biskupem vysvěcen na kněze a postupně působil v misijních stanicích Puna a Kohala a vybudoval v nich kvetoucí farnosti. Damián poprvé poznával smutný osud malomocných: Jejich nemoc byla nakažlivá a smrtelná. Všichni, kdo onemocněli, aby nenakazili druhé, museli být dle vládního nařízení odvezeni na ostrov Molokai, kde byli ponecháni svému osudu. Kromě zásobování potravinami se vláda již o malomocné nestarala. Ostrov Molokai byl v té době označován jako „peklo na zemi“. Vládly tam krádeže, násilí, chaos a právo silnějšího. Vyhoštění malomocní byli odsouzeni k zoufalému čekání na dlouhou a bolestivou smrt. Kdo nenašel pomocníka u těch, jejichž nemoc se zatím tolik nerozvinula, zůstal ponechán svému osudu.
V roce 1873 se otec Damián hlásí ke službě těmto ubožákům. Je mu 33 let, když stane na ostrově Molokai, jediný zdravý mezi 800 nemocnými, jediný, kdo přichází dobrovolně mezi ostatními, kteří byli odvezeni násilím, připravený obětovat vlastní život po vzoru Ježíše.
Na okraji osady malomocných náhle ucítil Damián, že jej někdo zatáhl za kleriku. U cesty ležel jakýsi člověk. Bolavý obličej je pokryt špínou. „Hlad! Hlad!“ skřehotá chraplavý hlas. Kněz mu podal svůj poslední kousek chleba. „Kde bydlíš?“ táže se misionář. Nemocný se dlouho dutě směje jako pomatený. „Měl jsem chatu“, chechtá se, „ale jiní přišli a vyhnali mne. Řekli mi, že k umírání není třeba žádné chýše.“ Kněze zachvátila hrůza. Ano, tohle je opravdu peklo na zemi.
Všude viděl úžasnou špínu, všude nacházel bídu a děs, smrt a hnilobu, hnisavé rány, zmrzačené údy, znetvořené obličeje, lidi o berlích, lidi lezoucí po zemi jako červi. Všude nepředstavitelný zápach. Ke všem se skláněl, omýval je, obvazoval, těšil a usmíval se na ně. Damián se neomezil pouze na vysluhování svátostmi, ale soucítil i s lidskou bídou malomocných a snažil se zmírnit jejich nesnesitelné životní podmínky. Damián byl architektem, stavitelem i tesařem v jedné osobě. Ne nadarmo prolezl kdysi jako dítě v Tremeloo všechny dílny. Zrána navštívil těžce nemocné, přinášel jim svátostnou útěchu a ovázal jim rány. Odpoledne však vrzala pila, dunělo kladivo a svištěl hoblík. Snažil se zaměstnat každého, jemuž to zdravotní stav dovoloval. Sháněl stavební materiál, postele, teplé přikrývky. Damián se ztotožnil se svými malomocnými. A v roce 1884, jedenáct let po svém příjezdu na Molokai, se stává jedním z nich. Kříž, který pomáhal nést druhým, nyní dostihl také jeho. Stal se malomocným. Křížová cesta jeho nemoci trvala 5 let. Damián se však nevzdává, a dokud může, usilovně pracuje.
Jeho hrdinný postoj si získal nejen obdiv, ale i následovníky. Postupně se k němu připojil jeden kněz a dva laičtí spolupracovníci. V roce 1888 dorazily na Molokai i první řeholní sestry. Otec Damián se radoval: Mohu klidně umřít. Mé dílo je v dobrých rukou. Z posledních sil si zhotovil vlastní rakev, jak to udělal pro stovky malomocných před ním. Zemřel 15. dubna 1889 ve věku pouhých 49 let. Na kříži, který stál u jeho hrobu, byla napsána jediná věta: „Není větší lásky, než dát život za své přátele!“

Mám návrh: Malomocenství (lepra) existuje ve světě i dnes. Dnes se ale dá v počátečním stádiu vyléčit jednou injekcí za 200 Kč. Už na to nikdo nemusí zemřít. Je před námi postní doba. Je hezkým zvykem v době postní si z lásky k Pánu Ježíši něco odepřít, a co postem ušetříme, můžeme a máme dát na nějaký dobrý úmysl. Tak třeba když někdo má chuť na tyčinku za 10 Kč a nekoupí si ji, tak ušetřil 10 Kč a dá je do postničky – postní pokladničky. Když si někdo místo rohlíku za 8 Kč koupí jenom obyčejný rohlík za 2 Kč, tak ušetřil 6 Kč, a dá je do postničky. A takhle to člověk může dělat celou postní dobu, a co ušetří, může potom na Velikonoce přinést do kostela a všecko, co se takhle vybere, letos pošleme právě na Likvidaci lepry, tedy organizaci, která pomáhá malomocným a lidem trpícím tuberkulózou.

Otec Damián dal malomocným svůj život. Když my něco ušetříme sebezáporem, bude nás to taky něco stát, ale hezky tím otce Damiána napodobíme a někomu tak zachráníme život. Přijměte pozvání…