Browse By

PROMLUVA ZE 4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ (B) – MANŽELSTVÍ A CELIBÁT

Pokud jsme pozorně vnímali dnešní 2. čtení, pak jsme možná zaregistrovali, že tam byla řeč o dvou záležitostech: o manželství a o celibátu.

Na první pohled se zdá, jakoby sv. Pavel manželství až shazoval. V souvislostech celého jeho poselství ale vidíme, že sv. Pavel manželství uznává a váží si ho. Dokonce v listu Efesanům vztah dvou lidí v manželství přirovnává ke vztahu Krista a církve. V tomto dnešním čtení pouze upozorňuje, že ten, kdo žije v manželství, nemůže se plně věnovat přímé výhradní službě Bohu. Je rozdělený. A to bude téma dnešního našeho zamyšlení: manželství a celibát.

S oblibou se mládežníků ptám, co je víc. Jestli kněžství nebo manželství. A s velikým uspokojením vnímám, že mnozí tomu velice dobře rozumí. Mnozí říkají: „To se tak nedá říct! Není jedno víc a druhé méně. Je to ´stejně´!“ A mají pravdu. Není jedno více a druhé méně. Z manželství vycházejí kněží, kněží posvěcují manželství. Obojí je od Boha. Důležité je, aby člověk byl tam, kde ho Bůh chce mít. To je cesta ke štěstí člověka.

Častá otázka, kterou dostávám od dětí, od mládeže i od dospělých, dokonce i od lidí mimo církev: „Proč se kněží nemohou ženit?“ Možná to bude pro někoho překvapením, ale až do 12. století se kněží ženili. Pak církev zavedla povinný celibát. Mohla by to církev změnit? Mohla! Církev nemůže změnit Desatero. To je Desatero BOŽÍCH přikázání. Ale co církev sama ustanovila, sama může také zrušit nebo změnit. A celibát ustanovila církev.

Víme, že je kolem toho dneska spousta diskusí. Nikomu neberu jeho názor. Ctím názory ostatních. Za sebe vnímám, že kněžství i manželství vyžaduje plné nasazení, a těžko si dokážu představit, že bych uměl skloubit dohromady obojí. Myslím, že v takovém případě bych nebyl ani dobrým knězem, ani dobrým manželem, ani dobrým tátou. Dělal bych všechno napůl. Dětem říkávám: Představ si, že bychom měli třeba náboženství, a teď by přišla žena a řekla by: „Prosím tě, už toho nechej, Honzík má rozbité koleno, Maruška si neví rady s úkoly…“ Nebo třeba naplánujeme s rodinou výlet do ZOO a přijde zaopatřování: Babička umírá. Tak děti, máte smůlu. Výlet nebude… Kolikrát by to tak bylo? Ale jak říkám: Je to můj osobní pohled a ctím i názory těch, kdo to vidí jinak.

Mladí někdy říkají: „Když je kněžství nebo řeholní život spojený s celibátem, tak to já nechci. Já se chci oženit, vdát, založit rodinu, mít děti.“ A já na to říkám: „Nikdo tě nenutí! Buď tam, kde tě Bůh chce mít.“ Být tam, kde Bůh chce člověka mít – to je cesta ke štěstí. Jsou šťastní kněží a jsou šťastní manželé. Ale jsou také nešťastní kněží, kteří se Pánu Bohu vnutili, a jsou nešťastní manželé, kteří vědí, že se manžely nikdy neměli stát, že Bůh měl pro ně připravenou jinou cestu.

A tak vyprošujme mladým, ať vnímají ve svém nitru ten tichý Boží hlas, který jim ukáže, kde Bůh s nimi počítá. Leckdo už má možná „nalajnováno“, jak si svůj život představuje. Otázkou je, jestli hledal, jak si jeho život představuje Bůh. Nezapomeňme na to: Být tam, kde mě Ježíš chce mít – to je cesta ke štěstí.