Browse By

PROMLUVA Z 3. NEDĚLE V MEZIDOBÍ (B) – PŘIJMOUT POVOLÁNÍ ANEB DUCH SEBEREALIZACE A SLUŽBY

Dnešní první čtení i evangelium by se dalo shrnout do jediné věty: Přijmout to, k čemu nás Bůh volá.

Rád bych se dnes zaměřil zvláště na 1. čtení. Tam slyšíme o Jonášovi a zní to tak idylicky: Bůh Jonáše volá, on jde do Ninive, tam lidem cosi říká a oni se obracejí a Pán Bůh se nad nimi smiluje… Ale ono to zas tak jednoduché nebylo. My jsme četli jen malou pasáž z této biblické knihy. Asi by bylo dobře přečíst si celý ten útlý spis. Ten děj byl totiž daleko dramatičtější! Bůh nejprve Jonáše volá, ale Jonáš nechce to volání a povolání přijmout. Utíká od Boha pryč. Bože, dej mi pokoj, já nechci! Já chci mít svůj klid! Nasedne na loď, uloží se do podpalubí a ujíždí někam úplně jinam, než ho Bůh posílá – daleko o Hospodina. (Jen v jeho očích daleko!) A najednou se strhne bouře, námořníci hledají viníka. A nebyly to hříchy námořníků, kvůli kterým běsnilo moře, ale jasně tam zaznívá, že to byl hřích Jonáše, muže Bohem vyvoleného, Bohem poslaného, který nechtěl přijmout své povolání a utíkal před ním. Nakonec svůj úkol přijal a naplnil, jak jsme to už slyšeli v dnešním čtení.

Můžeme to biblické vyprávění rozšířit na realitu dnešního světa. Krásně to dělá otec biskup Josef Hrdlička. Poslechněme si:

Pokusme se tento příběh rozšířit do dnešní reality našeho světa.
Modrá planeta Země je ta loď, kde posádku tvoříme my všichni, celé lidstvo. Cítíme, jak je tato loď zmítána a ohrožena. Víme, že jí hrozí i zánik. Ptáme se, kde je vina, kdo za to může?
Dalo by se dokázat, že za to může hřích světa. Všichni ti, kteří jsou v zajetí nevěry, násilí, poživačnosti, sobectví, nemravnosti, pýchy a moci a jiných hříchů naší doby. Taková odpověď je z naší strany neúplná a zjednodušující. Co když je to stejně jako tehdy v příběhu o Jonášovi? Co když i dnes mají hlavní vinu na ohrožení lodi právě ti, které Bůh zavolal a kterým svěřil poslání? Ti, kteří nejsou tam, kde by měli podle jeho vůle být. Ti, kteří se skrývají v podpalubí a spí spánkem vlažnosti své víry v klamné naději, že to s lodí nějak dopadne?!
Domyslet to až do konce znamená přiznat alespoň spoluvinu na stavu dnešního světa a jednat jako Jonáš po odhalení. Vždyť také kolem nás je moře Božích zájmů v každém člověku, v každém vztahu a dění, také kolem nás je moře práce, kterou je třeba pod­stoupit. Pustit se do všech modliteb, obětí a utrpení, které je třeba podstoupit. Pustit se všech falešných jistot, vzdát se podpalubí, kde by se tak pohodlně dřímalo.

Jak to vyprávěl při duchovní obnově o. Adam: Výborný kněz – profesor. Po autonehodě zůstal ochrnutý. Lidé šli za biskupem: „Neberte nám pana faráře, nechejte nám ho tady, my se o něho postaráme.“ Ten kněz mohl akorát levou rukou trochu ťukat do klávesnice na počítači, ale zůstala mu hlava. Myslelo mu to, mohl mluvit. Ti lidé ve farnosti si podělili služby a o všecko se starali. O nákup, jídlo, úklid, prádlo, hygienu, prostě o všechno. A ten kněz dělal dál to, co dělal předtím. Přednášel, sloužil mše svaté. A tu farnost to úžasně proměnilo.

Když byl minulou neděli uváděn do služby opata benediktýnů P. Petr Sostriozonek, kardinál Duka řekl tato slova: „Církev i společnost dnes zabíjí absence základního postoje služby. Láska bez služby ale není možná.“

To je veliká bolest i mezi mladými, že leckteří se nenaučili duchu služby, ale duchu seberealizace. Někteří i udělají. (A je to o stupínek výš. Díky za to! Mnozí jiní neudělají nic.) Někteří i udělají. Pro lidi i pro Pána Boha. I Pán Bůh se u toho sveze. Ale dost často jenom když je to baví, když se jim chce a když to není moc náročné. A když je to nebaví, když se jim nechce, když to je náročné, tak ne. Proto máme také poloprázdný kněžský seminář. Mnozí synci se nenaučili postoji služby. Naučili se postoji seberealizace, při které třeba udělají i leccos dobrého, ale nenaučili se postoji služby.

A tak chci dnes moc poděkovat vám všem, kteří postoj služby máte, kteří „jste na místě“ i když „svítí sluníčko, i když je bouřka“. A zvlášť moc děkuji vám, kteří své děti vedete k tomu, aby Bůh a jeho zájmy, ale i člověk a jeho potřeby nebyli pro ně nezávazným koníčkem, ale vedete je k postoji služby. Tam je naděje! V Evropě i v naší zemi přichází doba, kdy se budou muset postarat laici. Nejen o kostely a budovy, ale i o evangelizaci. A když se zmobilizují a postarají, bude církev u nás kvést, když se nezmobilizují a nepostarají, bude církev u nás krvácet.

Pro nás všechny několik otázek na závěr: Nevolá Bůh i mě? K práci v církvi, k práci ve farnosti, ke svědectví o Kristu? Nevolá Bůh i mě třeba právě k zasvěcenému k životu, ke kněžství? Nezakrývám před Božím voláním oči? Neutíkám před tím, k čemu mě Bůh volá? Nezmítá se ta loď naší farnosti, naší diecéze, loď církve, loď společnosti v naší zemi – nezmítá se ta loď v bouři i kvůli mně? Budu mít odvahu – tak jako Jonáš – své povolání přijmout?